Při pájení laserem spojuje přídavný materiál, pájka, spojované součásti. Bod tání materiálu pájky je nižší než materiálu obrobku. Proto se při obrábění taví pouze pájka.
Spojované součásti se pouze zahřívají. Jestliže je pájka tekutá, vtéká do spojovací štěrbiny a spojuje se s povrchem obrobku (difuzní spojení). Aby bylo možné šev pájet, musí být přístupná pouze jedna strana. Tenká štěrbina mezi součástmi působí jako kapilára. Tekutá pájka je vtahována do štěrbiny.
Pevnost pájeného spoje odpovídá pevnosti materiálu pájky. Tvrdými pájkami, například z mědi a zinku, lze dosáhnout podobně vysoké pevnosti jako při svařování. Povrch pájeného švu je hladký a čistý a vytváří zakřivený přechod k obrobku. Nemusí se proto nijak dále obrábět. Této výhody se využívá v automobilovém průmyslu. Pájené švy se nachází na výklopných zadních dveřích nebo střechách automobilů. Před lakováním je nutné díl karosérie pouze očistit.
Dále se používá u smíšených konstrukcí. Součásti z odlišných materiálů lze často svařovat špatně nebo vůbec, protože body tání jsou velmi odlišné. Takovým příkladem je spojování hliníku s ocelí. Pájení je vhodnou alternativou pro tento a podobné úkoly spojování.